Říjen 2015

Pomoc, já potřebuji zhubnout! Aneb deset kilo důvodů proč ….

26. října 2015 v 8:44 | Markéta |  Téma týdne


Ano, přiznám se, mám problém. Za posledních deset let jsem přibrala deset kilo. A deset kilo je opravdu dost. Neobleču spoustu svého oblečení, které mám ráda a je mi líto ho vyhodit, ale hlavně mě začínají bolet klouby a záda. Jsem prostě těžká i pro svoje vlastní tělo.


Hubnout se snažím neustále. Cvičím a nejím. No dobře. Není to tak úplně pravda.


Realita je taková, že cvičit vždycky začnu s velkou vervou a při prvních zdravotních, nebo časových problémech přestanu a dostat se znovu do zdravého fit režimu, mi vždy trvá hodně dlouho. No a to, že, nejím, není taky tak úplně pravda. Já prostě jím ráda. Já i ráda vařím. A to co vařím, musím ochutnat.


Ale pravda je i to, že jím mnohem méně a hodně, hodně moc si hlídám, to, co jím. A s nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsem byla mladá a mohla jsem sníst vše, co jsem chtěla. A k mým oblíbeným normálním jídlům patřily i oblíbené pochutiny, jako brambůrky, kterých jsem mohla sníst snad tuny a chvástala jsem se, že bych mohla být degustátorem, protože můj mlsný jazýček hned poznal, jestli jsou ty brambůrky smažené dobře, nebo špatně. Také jsem byla schopna sníst na posezení čokoládu a držela jsem ji v ruce jako oloupaný banán a k ní jsem přikusovala rohlík.


Tak to jsou již jenom vzpomínky. Pečivo nejím téměř vůbec a čokoládu minimálně. A stejně přibírám. Mám pocit, že přiberu, i když se na mlsůtky jenom podívám.


Asi to tak není, prostě se mi asi mění metabolismus a rozhodně se méně pohybuji, ale i tak je to nespravedlivé. Chybí mi moje váha 62 kilo, kterou jsem měla od osmé třídy. Po narození mých, nyní již patnáctiletých dvojčat, jsem dokonce vážila jen 56 kilo. To už bylo málo, to jsem si připadala až nezdravě hubená. Ale teď? Teď je to bída.


Je těžké nejíst to, co uvařím své rodině a vařit si pro sebe něco jiného, to se mi prostě nechce. Takže zaslané jídelníčky na míru jsem vyřadila. Je finančně velmi náročné stravovat se krabičkovou dietou, když rodině vařím něco jiného. Není prostě vůbec jednoduché zhubnout.


A pohyb? Toho mám za celý den víc než dost. Toho skákání kolem dětí, manžela, domácnosti, zahrady, zvířectva a v práci! Však to všechny znáte. Takže představa, že si ráno přivstanu asi tak ve čtyři hodiny, abych si zacvičila a následně stihla vše ostatní, je utopie a předsevzetí, že si večer, až všichni ulehnou do svých postelí, a já budu mít hotovu všechnu práci, zacvičím, skončí většinou mým usnutím u televize.


Není to vůbec jednoduché a vážím si každé ženy, která dokáže vypadat krásně a hlavně je sama se sebou spokojená. Protože o tom to hlavně je. Není nejdůležitější mít velikost 38. Důležité je cítit se dobře a krásná a spokojená.



Já sama se sebou spokojená moc nejsem. Takže zkouším různé věci, abych zhubla a cítila se líp.


Ale vzhledem k tomu, že jsem v loňském roce začala studovat tradiční čínskou medicínu, tak se snažím dělat pouze to, co je v souladu se zdravým způsobem života.

Chodím na vycházky s naším psíkem, cvičím jednoduché, ale účinné cviky, cvičím jógu, jím menší porce, snažím se jíst nejpozději v šest hodin večer, místo brambůrek mlsám různá semínka, nejvíce mi chutnají konopná, chia semínka a plody goji.





Goji tekuté i sušené můžete zakoupit i u mě v salonu. Tuto zdravou superpotravinu kupuji u brněnské firmy http://www.wolfberry.eu/goji/ .

Goji jsem si také na zahradě zasadila a sklízím již první plody. Čerstvé bobule chutnají nakysle. Asi něco mezi okurkou a rajčetem. Teď na podzim hodlám zasadit ještě víc keříků na své zahradě. Je to zajímavý keř. Má něžné drobounké fialové kvítky a drobné lupínky, které se mimo plodů dají také použít na přípravu čaje.


Ještě se vám musím pochlubit, že se mi od minulého týdne, kdy jsem začala držet goji dietu, podařilo zhubnout jedno kilo.


Jsem moc ráda a doufám, že to bude pokračovat dál.


Budu vás průběžně informovat o stavu mého těla, tedy o tom, zdali goji dieta funguje.



Pěkný den
Markéta Usmívající se








Odlišovat se? A proč?

11. října 2015 v 15:56 | Markéta |  Téma týdne




Každé ráno, když odjíždím do práce tak brzo, že ani nevidím úsměv, nebo spíše ranní škleb vyjadřující nechuť ke vstávání, mých dětí, mám přání se odlišit a stát se mámou v domácnosti. Ale musím také přiznat, že nevím, jak dlouho by mi to vyhovovalo.


Odlišovat jsem se chtěla asi posledních pár měsíců, co jsem cestovala do práce trošku složitějším způsobem, než jsem zvyklá. Dojíždím do Brna z Tišnova a kdo tyto končiny zná, tak ví, že až do pátku jsme byli nuceni cestovat přes Lipůvku. Bylo to způsobeno uzavřením Čebína a Kuřimi a tato uzavírka trvala asi čtyři měsíce. Možná dýl, ale teď už je to jedno. Od pátku je již téměř vše opraveno a zprůjezdněno.


Dále bych se velmi ráda odlišila v okamžiku, kdy do obrovského kopce v Nuzířově funí můj stařičký golf za těžkým náklaďákem na jedničku a kolem mě frčí krásná nová auta, která bez problémů předjíždí mě i těžký kamion. Tady bych se vlastně ráda přilišila k majitelům těchto nových aut.


No a když vyfuním na kopec a rozhlédnu se a vidím v dáli červeného hada vytvořeného z čekajících aut na průjezd Lipůvkou a dalšího červeného hada aut, ve kterých řidiči stojí na brzdách a čekají až se pohne kolona na Brno, je mým největším přáním vlastnit vrtulník.


Když se mi podaří projet Lipůvkou a zařadím se do čekající kolony na Brno, ráda bych se odlišila od ostatních řidičů stojících aut a stala se majitelkou motorky, nebo skůtru. Protože pouze tyto vozidla se momentálně pohybují. Potom mi ale dojde, že bych tímto vozidlem těžko přepravovala zboží, nákupy a děti a že v dešti to také není nejlepší způsob dopravy a dál způsobně čekám.


Občas bych se prostě ráda odlišila, ale to asi každý. Jinak jsem ale člověk, který má rád svoje lidičky, věci a zvyky a měnit se mi vlastně moc nechce.


Jediné, co jsem nedávno změnila je barva vlasů. Jaksi mě už mé blond vlasy přestaly bavit. Mé vlastní šedivějící vlasy totiž ztmavly a odrosty byly vidět víc a víc. A ještě se začala více projevovat moje alergie a každé barvení bylo velmi nepříjemné. A protože mám ve svém salonu samé šikovné kadeřnice, nechala jsem vše na nich. A výsledek stojí zato. Jsem spokojená a ostatním se prý líbím také.


No a protože v něčem se změnit nedokáži, tak foto vám sem nedám, protože focení ráda nemám. Jsem velmi nefotogenický typ.


Fotogenická a krásná byla moje sestra. Jí jsem se chtěla vždycky podobat a mám ji moc ráda. Jednu její fotografii sem přidám. Určitě by se nezlobila.



Pěkný den Usmívající se